…aneb nejdříve si trochu zaběháme; trénovaný člověk je schopen běžet několik hodin v kuse, to je známo každému – každý krok si užívá, každá buňka těla přijímá v extázi kyslík a rozličné hormony, ionty; a přesto, že na konci už náš běžec padá vyčerpaností, je spokojený a šťastný (stojí za tím endorfiny a další radosti biochemika).

A teď to vezmeme z opačného konce – představme si pána středního věku (říkejme mu Třešnička), namáhavější fyzický pohyb zná z historek zdatnějších přátel, které slýchává každý druhý večer v hospodě Na Růžku. Co čert nechtěl, pan Třešnička jednou trošku více přebral, slovo dalo slovo a druhý den stál náš nový známý na startovní čáře maratónu, navlečený do tepláků, v hlavě strašák potupy, která by následovala, pokud by tento závod vzdal. Výstřel ze sportovní pistole – a dav se dává do pohybu; pan Třešnička zapojuje málo využívané svaly, aby po dvou kilometrech padl a druhý den se šel projet v baletním kostýmu autobusem…

Jak tento příběh souvisí s balbutismem? Každý z nás je v určitém slova smyslu běžec – a řeč je naším během. Normálně hovořící člověk se jde proběhnout a jakožto trénovaný jedinec se po mnoha kilometrech zastaví, sice vyčerpán, ale s dobrým pocitem z vykonaného běhu. Balbutik je nucen den co den stanout na maratonské startovní čáře, aby závod po malých kouscích doběhl, pokud vůbec doběhne. Dobrý pocit z běhu se dostaví málokdy, neboť cíle je málokdy dosaženo – a koktavý si tak na sebe navléká baletní kostým, který se stává předmětem jeho potupy. Co je však důležité – onen kostým vidí pouze on, okolí ho nevnímá. Balbutik se s pomyslnou potupou plahočí léta, než dospěje k přesvědčení, že onu hanbu a frustraci lze překonat pouze pravidelným tréninkem; zpočátku stačí pár set metrů, později se dostane ke kilometru – a jednou ten maratón uběhne vcelku.

Proto vyzývám všechny, které trápí neplynulost řeči – trénujme náš běh! Začněte dnes, zítra bude pozdě – zastavte člověka na ulici s otázkou, kolik je hodin; nehledejte strouhanku v obchodě hodinu, zeptejte se prodavače; neodkládejte schůzky; nedělejte hluchého, pokud zazvoní telefon – ano, bude to těžké, bude to bolet, ale přiznání naší vady okolí (a především si jí musíme přiznat sobě) je prvním krokem, vedoucím na stupně vítězů. Vyhledávejte příležitosti k hovoru. Existuje mnoho cest, ale jen jedna je ta správná – mluvte!