Při příležitosti 13. mezinárodního dne porozumění koktavosti (a 20. výročí založení soukromé kliniky Logo) se 22. 10. 2010 v Brně konala konference koktavosti (rádoby) věnovaná, tentokrát s názvem Umělecké terapie v logopedii a sociálních službách.

Dopoledne bylo využito k workshopům vedeným kapacitami v oboru (jednotlivých terapií, ne až tak koktavosti, případně naopak), odpoledne přednáškám.

Po slavnostním zahájení dostal jako první slovo americký jazykový patolog, sám (jak říká bývalý) balbutik prof. David A. Shapiro se svými studenty, jejichž práci si všichni účastníci, s nimiž jsem měla příležitost promluvit, velice chválili.

Paralelně s ním vedl svou ukázkovou dramaterapeutickou lekci prof. Milan Valenta z UP Olomouc. Stejně letos jako loni byla jeho devadesátiminutovka zajímavá, prožitkově velmi kladně hodnocená, avšak z logopedického hlediska ne zcela dotažená.

Rovněž muzikoterapeutický workshop, který následoval po přestávce na občerstvení, byl účastníky ceněn pro zajímavé aktivity využitelné při práci se skupinou. Lektorka Felicity North má s muzikoterapií skutečně mnoho zkušeností. S balbutiky žádné.

Elaine Kelman a Willie Bottevill z Centra Michaela Palina pojaly svůj workshop jako diskusi k metodám práce, jež využívají při terapii s balbutiky do 7 let a jejich rodiči. Umělecké terapie zmínily jen okrajově, ale účastníkům své lekce předaly cenné podněty k promyšlení a případnému obohacení jejich terapií.

Poslední z pětice dopoledních lektorů byla PaedDr. Ilona Kejklíčková, Ph.D., se Sociálními aspekty práce s osobami s poruchami komunikace. Žádného účastníka této lekce se mi, bohužel, nepodařilo zastihnout.

Po obědě následoval hlavní blok konference, v němž se představilo mnoho různých mluvčích. Důvod přítomnosti některých jsme s logopedkami v mé blízkosti nedokázaly určit.

Jako první promluvil prof. David A. Shapiro z Western Carolina University, jehož si pravidelní účastníci balbutologické konference již dobře pamatují. S klinikou Logo spolupracuje od roku 2004. (Letos na Mezinárodní konferenci u příležitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti vystoupil už počtvrté.) Ve své praxi se zaměřuje na příběhy lidí, s nimiž se setkává, přes ně je poznává a s jejich pomocí vytváří terapeutický postup pro toho kterého klienta.

I dnešní přednášku začal životním příběhem, svým vlastním. Vzpomněl svého věrného psího přítele Buddyho, jemuž vypověděl všechny své dětské a pubertální splíny, dědečka, s nímž chodil na dlouhé procházky kolem řeky, na první telefonát se svou ženou Kay, v němž ji žádal o schůzku, i na následnou žádost o ruku. Zavzpomínal na výběr jména svého syna Arona, jehož vyslovení mu dlouhé roky činilo potíže, i na své problémy s hlasitým čtením.

 

 

David Shapiro – Terapie osob s poruchami plynulosti řeči

 

Základem všech metod, jichž David A. Shapiro užívá, je vztah mezi terapeutem a klientem, způsob aplikace jednotlivých metod stejně jako metody samotné, snaha klienta pochopit a pomoci mu; a využití příležitosti vzájemně se učit a společně růst.

Při intervenci se vždy zajímá nejprve o osobnost klienta, poté o plynulost jeho řeči a porucha plynulosti řeči je odsunuta až na třetí místo.

Představil nám základní strukturu své práce s balbutiky:

1) Terapeut se musí zajímat o životní příběh klienta, ne o jeho poruchu. Nejvhodnější metodou práce je rozhovor, při němž si komunikační partneři mohou vyměnit největší množství informací a který je současně hlavním pojítkem mezi skleníkovým prostředím nácviku plynulé řeči a skutečným životem člověka. Rozhovor může být podpořen nácvikem konkrétních situací.

2) Klient si musí prožít úspěch plynulosti své mluvy a my na něj musíme poukazovat. Naše společnost je nastavena na vyhledávání chyb a nedostatků. Uvidíme-li vedle sebe příklady 1+1=2, 1+2 =3 a 1+3=5, každý hlásí, že třetí je špatně. D. A. Shapiro se zaměřuje na první dva. Také všichni přirozeně předpokládáme budoucnost podle minulosti, tzn. koktal jsem, koktám, … doplňte si sami. To je chybný přístup. Dle Shapirova stále omílaného hesla: „Řeč musí být rovnoměrná, nenucená a přirozená.“ musíme klientovi tvořit taková cvičení, při jejichž plnění prožije úspěch z plynulosti, a bude si moci doplnit nekoktám, nebudu koktat.

Pro první takřka jisté navození plynulé řeči balbutika využívá sborové čtení, při němž redukuje hlasitost sebe sama, včetně úplného ztišení, tedy přerušení čtení. Po několika slovech však svého klienta opět začne doprovázet. Klient by neměl bez opory terapeuta prožít blokádu.

V běžném hovoru by se klient neměl zaměřovat na věty, nýbrž pouze na slova, která už většině balbutiků umožní alespoň krátký prožitek plynulosti. Od těchto prvních úspěchů by měl terapeut začít přenášet zodpovědnost za řeč na samotného klienta, tzn. že terapeut klienta pochválí, klient sám zopakuje, co se povedlo, následně najde sám, co se povedlo, až se chválí pouze on sám.

3) Terapeut by měl vytvářet příležitosti pro léčbu i mezi setkáními. Společně s klientem identifikuje obtížnost situací a seřadí je od nejsložitější po najsnazší. Tentýž úkol má klient mezi sezeními, na nichž se vždy pochlubí, co se v době mezi setkáními povedlo. (Prof. D. A. Shapiro jen tak mezi řečí utrousil, že sezení s klientem probíhají jedenkrát až dvakrát denně, jde tedy o relativně krátký časový úsek, oproti našim prodlevám mezi jednotlivými sezeními.)

4) Terapeut musí klientovi vytvořit terapii na míru. Všechny postupy musí být pro klienta přirozené, nalezitelné v jeho životním příběhu. Víme-li, kdy mluví plynule, snažíme se tyto situace vyhledávat.

5) Klient potřebuje slyšet, co má dělat, ne co dělat nemá. Každý balbutik zná pokyny nedívej se dolů, nesvírej rty, nezavírej oči, ale málokterý slyšel dívej se mi do očí… Pro názornost prof. Shapiro uvedl věty: Petra není špatná. x Petra je skvělá. Působí na Vás lépe negace, nebo pozitivní sdělení?

Mezi nejčastější pokyny, které balbutikům dáváme, patří: Zpomal! Problém však není tempo řeči, nýbrž nerovnoměrnost tempa řeči. Balbutik se potřebuje zbavit napětí, je třeba zkoordinovat vše, co se podílí na tvorbě řeči, podobně jako při řazení v autě řidič zkoordinuje pohyby ruky a nohy.

6) Terapeut by měl rovněž sbírat údaje o zkušenostech klienta a to nejen behaviorálních, protože koktavost není jen v ústech, ale i v hlavě a srdci, tzn. že se odráží v myšlení a pocitech. Klient by měl podvědomě přejít od negativních výpovědí: „Já to nedokážu.“ „Vždycky jsem koktal.“ „Proč zrovna já?“ „Jsem obětí vnějších okolností.“ k neutrálním až pozitivním: „Nepostihlo mě to, je to něco, co dělám.“

7) Vše, co po klientech požadujeme, bychom jim měli nejprve předvést, popsat a vysvětlit. Teprve poté pracuje klient a my jej přitom vedeme.

8) Podpoříme-li slyšené viděným, lépe novou informaci ukotvíme v paměti.  Užívání vizuální opory je vhodné u dětí i u dospělých. Jako příměr použil prof. Shapiro láhev s kapalinou. Dáme-li ji dnem vzhůru, kapalina vytéká nerovnoměrně, nakloníme-li ji, teče plynule. Jindy lze využít plynulý pohyb rukou kopírující vlnky v řece apod.

9) Balbutik by se měl pokaždé, když ucítí blokádu, sám sebe zeptat: „Mám mluvidla ve správné poloze?“, přestat vyslovovat a pusu si na hlásku, kterou potřebuje, nastavit.

10) Terapeut by měl mít na vědomí, že přenos do praxe začíná hned na začátku terapie, že není jen cesta vpřed, ale také cesta zpět (= nemusí být stále jen lépe a lépe) a že pro úspěch terapie musí klient zažívat úspěch z plynulosti své řeči, je třeba spolupracovat s jeho rodinou, zaměřit se na klientův postoj k sobě samému a jeho vědomí, že koktavost ho nemusí omezovat.

 

Z dalšího průběhu Shapirovy přednášky, při níž se nejednomu posluchači roztáhly koutky vzpomínkou na americké happyendovské filmy, bych ráda zmínila ještě dvě myšlenky. Ne neznámé, ale hluboce pravdivé:

Koktavost nedefinuje osobnost, je třeba mít kontrolu nad celou svou osobností, jejíž je koktavost pouhou součástí.

Krása zásahu do koktavosti spočívá ve faktu, že člověk začne bojovat s poruchou řeči, a získá přítele ve své osobnosti.

 

Přednášející z Londýna, z Centra Michaela Palina, Elaine Kelman a Willie Botterill, předaly téměř vše, oč se chtěly v Brně podělit, již v ranním workshopu. V rámci své odpolední přednášky pouze představily centrum, v němž jsou zaměstnané, stručně řečeno kdo komu, co a jak poskytuje. A je to zcela pochopitelné, vždyť ranní devadesátiminutový rozbor jejich postupů přišel účastníka (rozpočteno) na 1000 Kč!

Ale abych si nestěžovala, zajímavá moudra z workshopu jsem také vyzvěděla. V Centru se zaměřují na práci s rodinou balbutika (koktavost je totiž součástí systému a je třeba do opravy jednoho článku zapojit celý tento systém) a hojně pracují s videem. Na nahrávce účastníkům workshopu ukázaly čtyřletého chlapce, který povídal, jak se při mluvení cítí. „Bolí mě bříško, bolí mě jazýček,“opakoval. Z debaty vedené nad tímto videem vyplynulo, že i když neví co přesně, něco se děje a on už to v tomto věku vnímá. Jedna paní logopedka si to vyložila jako možný projev psychosomatiky, druhý balbutik by příčinu bolesti hledal v bráničním svalu…

Další zajímavou ukázkou byla nahrávka otce koktavého dítěte. Rodič se v rámci terapie dívá na video, na němž mluví se svým potomkem, sleduje, co mu říká, jak mu to říká, a logoped poukazuje na to, co je správné. Ve chvíli, kdy ani logoped, ani rodič nevidí nic, zač by jej ještě bylo možné pochválit, začíná rodič sám hledat, co by mohlo být lepší. A hledá tak dlouho, dokud neodstraní všechny chyby.

Zazněla i domněnka, že dítě samo a jeho rodiče vědí, jak se s problémem poprat. Logopedi jim jen pomáhají problém formulovat.

 

Nevím, má-li nějaký význam vyjadřovat se ke zbylým přednáškám, ale i tito mluvčí vystoupili, tedy: Ortodentista Aldo Rommozzi z Itálie byl pravděpodobně přizván pouze jako prvek multikulturality v programu. V kolektivu nejbližších jsme jej pracovně nazvaly reklama. S překladem do slovenštiny (nepředpokládejte mylně, že se s překladatelkou střídali v intervalech daných ukončením myšlenky) prezentoval obrazy svého syna (rovněž bez jakékoli zmíněné poruchy řeči), jejichž propojení s tématem konference se mělo nejspíš hledat v úvodním mottu, že i práce ortodentisty a logopeda je svým způsobem umění.

Ing. Jiří Horecký, MBA, prezident APSS ČR (Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky) nám udělal ne příliš stručný výtah ze zákona o sociálních službách, zpestřený několika poznatky ze standardů kvalit v sociálních službách. Bez nejmenších pochyb bych věřila, že překlad termínu balbutik mu nějaká dobrá duše poskytla před vstupem k řečnickému pultíku. Když se občas pokusil násilnou formou balbutiky do systému poskytování sociálních služeb zahrnout, měla jsem – s prominutím – pocit, že říká: „Balbutik je nepřizpůsobivý hlupák, kterému je třeba prodloužit adaptační dobu v pobytovém zařízení ze tří až šesti měsíců až na deset.“ Jeho přednášku jsem pochopila jako ilustraci zahraničním účastníkům konference, jak v České republice nic není, nejde, nebude a nepůjde, že je vše problém, všichni o tom vědí, ale rozhodně s tím nikdo nic neudělá. V rámci dotazů jsme se dozvěděli, že bude ještě daleko hůř, a korunu tomuto hrůznému obrazu dodala pí dr. Kejklíčková, která vytáhla na světlo boží loňský boom zázračného inhalátoru na astma propagovaný prof. Pešákem, jímž se nechalo poblouznit mnoho balbutiků. Dle slov zmíněné ženy klienti osočovali své logopedy, že jim jej nechtějí předepsat, protože by přišli o klientelu.

Vlastní přednáška PaedDr. Ilony Kejklíčkové, Ph.D. byla jen uspávajícím monologem o motivaci rodičů i dětí k terapii láskou a vytvářením radostných chvil v prostředí domova, bez jakékoli nosné myšlenky, které se přelilo ve výčet všemožných terapií, jež nemohly být poznámkami zcela čtenými z prezentace neznalému vysvětleny, avšak zasvěceným rovněž nic nového nepřinesly. Omlouvám se za zjednodušení, ale celou přednášku jsem pozorně naslouchala, zda přijde něco, z čehož by se mohla vyklubat smysluplná myšlenka. Bohužel jsem se ničeho takového nedočkala. Pod nadpisem se mi zjevilo jediné: Její prezentace by potřebovala korekturu!

Posledními vystoupivšími (ne v  pořadí) byli studenti prof. Shapira. Předpisovým přednesem nám sdělili, jak cenná je pro ně možnost přednášet právě na této konferenci, co je inspirovalo ke studiu, jemuž se věnují, a velmi okrajově čemu že se to věnují. Jedna autistům, druhá afatikům, další už si nepamatuju, balbutiky se nezabýval ani jeden. Přesto byla jejich řeč navlečena na pěkné myšlenky, zde jsou:

Nic není tak málo důležité, aby bylo zbytečné to vyslovit.

Motivace říct svůj vlastní příběh je silnější než překážka.

Je velmi lehké nevidět květiny u cesty.

V čase dotazů nazvaném Kulatý stůl odborníků se zprvu mlčelo, ostatně stejně jako v diskusi po každé přednášce, a když už se začalo mluvit, působily na mě dotazy dojmem: ptáme se, abychom nemlčeli, ne že by nás něco zajímalo, v případě českých řečníků: neptáme se, protože víme, že bychom se už stejně nic nedozvěděli.

 

Domnívám se, že z odborného hlediska byla letošní konference velmi slabá a organizátor, klinika LOGO, by se měl poučit a v příštích letech požadovat strukturu projevů jednotlivých řečníků předem a měl by se věnovat trapné kontrole obsahu a jeho připomínkování, nebude-li se týkat tematiky balbuties.

Marta