V článcích o koktavosti se často mluví o slavných lidech jako Churchill či Bruce Willis, kteří „koktali“. Sami balbutici o sobě také říkají „já koktám“, od lidí zase slyšíme „on koktá“ nebo „on nekoktá“. Není ale problematické takhle jednoduše rozlišovat „koktá-nekoktá“? Může to balbutikům přinášet nějaké problémy? Má být pro každého balbutika vzorem Bruce Willis?

Problém je v tom, že většinou neřešíme, jak velkou fyziologickou bariéru musí konkrétní balbutik při řeči překonávat nebo jak moc ho to trápí. Na některých lidech není koktavost téměř poznat, přitom to ale mohou vnímat jako velké omezení, které ovlivňuje celý jejich život (ano, i to se často stává!). Jiní lidé mají zase zřetelné problémy, ale koktavost je vůbec netrápí a neovlivňuje jejich život. Něco jiného je také, pokud se balbutik zasekne jednou za pět minut nebo naopak na každém slovu. A přitom by se všichni tito lidé popsali slovy „ja koktám“, je ale jasné, že jde ve všech případech o zcela odlišnou situaci.

Z tohoto zjednodušení plyne špatný postoj veřejnosti i samotných balbutiků ke koktavosti. Může to vést k domněnce, že balbutici, kteří mají s koktáním vážný problém, si za to mohou sami, protože jsou neschopní nebo se dost nesnaží, tak jako například zmiňovaný Bruce. A to vede k tomu, že se balbutici podceňují a veřejnost se na něco často dívá „jako že by s tím mohli přece něco dělat“.

Tuto zásadní chybu v chápání koktavosti se pokusil odstranit na svém blogu Stuttering Jack (http://www.stutteringjack.com/stuttering-severity-definition-method). Jde o to neříct pouze „já koktám“ nebo „já nekoktám“, ale vyjádřit to nějak přesněji. Proto Jack navrhl použít pro popsání koktavosti dvě čísla – jak moc člověk doopravdy koktá a jak velký je pro něj koktavost problém, jak moc ho trápí. Čísluje se od 0 do 5; 0 znamená „žádný problém“, 5 znamená „maximálně vážný problém“. Člověk, který silně koktá, ale příliš ho to netrápí, by se mohl na naší škále popsat například jako „4,1 – balbutik“. Někdo, kdo se jenom lehce zakoktává, ale přitom ho to neustále stresuje a raději se vyhýbá komunikaci, by mohl být popsán jako „1,5 – balbutik“.

Zkuste si, jak byste popsali sami svoji koktavost. Stupnice může být užitečná například při hodnocení pokroku v léčbě Vaší koktavosti. Pokud jste byl před nějakou úžasnou terapií „3,1 – balbutik“ a po terapii se z Vás stal „2,5 – balbutik“, tak sice mluvíte lépe než předtím, ale rozhodně bych to nehodnotil jako úspěšnou terapii, navíc zcela jistě se dostaví recidiva. Naopak velkým úspěchem může být to, pokud se „3,5 – balbutik“ stane „3,1 – balbutikem“. Sice koktá stejně jako předtím, ale už se tím tolik nestresuje a nenechá si tím ovlivňovat život. A k samotnému zlepšení řeči poté také často dojde, samo od sebe.

Sám za sebe mohu říct, že jsem ještě před pár lety byl zhruba „4,5 – balbutik“, nyní jsem se dostal na „2,1 balbutika" a beru to jako velký úspěch. Balbutici, kteří se chtějí „vyléčit“, tak většinou myslí jenom na to první číslo (jak moc koktám), ale druhému nevěnují pozornost (jak moc velký je to v mém životě problém). Já bych řekl, že pro balbutika by mělo být druhé číslo minimálně stejně tak důležité jako to první. A hlavně s ním můžeme určitě něco udělat! Ale o tom se věnujeme v jiných článcích.

Když se vrátím k problému ze začátku, jak máme rozumět tomu, že „Bruce Willis koktal“? Má nás to vést k domněnce, že když se Bruce dokázal zbavit koktání, tak to dokáže každý? Je Bruce prototypem úspěšného balbutika? V řeči naší stupnice se Bruce dokázal dostat z pravděpodobně „1,x – balbutika“ na „0,y – balbutika“. Například ale „5,5 – balbutik" se nachází v úplně jiné situaci než zmiňovaný Bruce!

Nechme tedy Bruce Brucem a nepoměřujme své koktání s něčím nesrovnatelným. Nemějme za cíl říct „já už nekoktám“. Hodnoďme se podle toho, jaký jsme dokázali udělat pokrok. A to jak v koktání samotném, tak hlavně v tom, jestli dokážeme žít život nezávislý na koktání!